Z mé praxe autoterapie
Už asi rok jsem si přála lepší webové stránky. Ty původní na websnadno.cz byly opravdu snadné a práce s nimi byla téměř jako dětská omalovánka…vše jednoduché, přednastavené, jen si vybrat vzhled a plnit je obsahem. Čím dál víc jsem ale narážela na jejich hranice možností a tak jsem se začala rozhlížet po informacích jak na nové, lepší. Protože jsem věděla od několika mých známých, že zaplatit si tvorbu webu stojí desítky tisíc a následně je člověk závislý na webmástrovi pokaždé, když chce provést nějaké změny, nebo když je třeba vložit jen nový obsah. Nic není hned jak je potřeba a mnohdy to i vypadá jinak, než jsou vlastní představy. Jeden příběh dopadl i tak, že webmástr opustil firmu a nikdo se po něm už ve stránkách nevyznal vůbec a známá si musela objednat web úplně nový. Takže jsem se rozhodla, že si stránky budu dělat každopádně sama
.
Předem musím napsat, že co se týče počítače a práce na něm, jsem naprostý samouk. Takže když jsem začala číst pár eBooků a sledovat dostupná videa z různých kampaní o tvorbě webu, zjistila jsem, že tam na mě mluví svahilštinou. Používali slova, která jsem netušila, co znamenají a mluvili o mnoha věcích, které jsou při tvorbě webu potřeba udělat, nastavit, atd. Vyhledala jsem si pár významů názvů pro mě nových a začala mít pocit, že je toho moc. Uložila jsem eBooky a odkazy na videa pečlivě do složky „Nový web“ s tím, že se mi to jednou bude hodit a nechala to plavat na několik měsíců.
Druhá vlna touhy po novém webu se zvedla ve chvíli, když se můj kolega pochlubil se svými novými stránkami, které si sám udělal za několik dní. Začala jsem se znovu zajímat a vyptávat. Doporučil mi redakční systém WordPres, poslal odkaz na nějaké návody a dal kontakt na skupinu na FB, kde je možné hledat konkrétní rady. Zalovila jsem tedy na internetu o zmíněném redakčním systému a objevila stránku, kde bylo možné si zřídit hosting, doménu a stránky, do kterých se systém instaluje jedním kliknutím. Takže jsem se zaradovala a koupila…zajíce v pytli. Když jsem se ocitla v administraci webu, byla jsem jak Alenka v říši divů. Zase na mě vyskákalo mnoho cizích slov a také jsem zabředla při výběru šablony do problému neznalosti odborných názvů toho, co na stránkách potřebuji, aby šablona uměla – věděla jsem jen jak to má vypadat, ale žádný obrázkový návod tam nebyl. Udělala jsem několik pokus/omylů v administraci, ale výsledky byly tak zmatené a k mé představě se ani nepřibližovaly.
Vzpomněla jsem si, že na FB skupině je odkaz, na kterém je na prodej eBook o tom, jak vytvořit web ve WordPresu. Stáhla jsem si ukázku, ve které ale byla jen část o tom, jak si na počátku zřídit vše to, co jsem už měla. Protože stál několik set korun, kontaktovala jsem autora s popisem mého stavu „IT gramotnosti“ a potřeby nápovědy s dotazem, zda je eBook to, co mi opravdu pomůže. Autor odvětil, že je tam i popis jak začít s tvorbou jako takovou, tak jsem koupila… již druhého zajíce. O tom, co jsem potřebovala tam bylo jen pár odstavců psaných onou svahilštinou. Několikrát jsem je přečetla a stejně nevěděla nic. Vrátila jsem se k odkazům s návody na internetu, ale četba by znamenala hledat každé slovo, které jsem neznala zvlášť a číst další články o jejich významu a funkcích toho, co pojmenovávají. Po prvním nadšení a zápalu do práce jsem to s následnými několika neúspěchy a zklamáními zase odložila. Měla jsem pocit, že bych se toho musela hodně učit abych to zvládla. Měla jsem strach, že výsledek je v nedohlednu a mizela, jako pára nad hrncem i představa o tom, jak si to udělám přesně tak, jak chci.
Po dvou týdnech mi to ale přeci jen nedalo. Začala jsem uvažovat a ptát se, kde je problém ve mě? Uvědomila jsem si, jak mám celý život odpor k tomu číst návody. Jak cokoli nového mám, raději se s tím učím pokus/omyl, než abych postupovala podle nějakého manuálu. Proč? Najednou mi vyskočila vzpomínka z dětství, když jsem chodila do školy. Byly předměty, které mě bavily a ty jsem se nikdy nemusela učit. Stačil mi výklad ve škole. Ale ty předměty, které mě nijak nezaujaly pro mě byly problém. Z hodin jsem si neodnesla nic, protože jsem nedávala pozor a učit se z knihy mi nešlo. Pamatuji si, jak si moje maminka myslela, že se neučím poctivě a v pokojíku nad učebnicí jen zevluji. Bylo mi tedy nařízeno číst nahlas – aby slyšela, že se učím a že prý mi to tímto způsobem i půjde lépe do hlavy. Problém by v tom, že když jsem četla látku, která mě nic neříkala, má mysl odběhla pryč, myšlenky se toulaly venku a u mých zálib. Dělo se to když jsem četla potichu, ale i když jsem četla nahlas. Vnímala jsem, jako oči běží po řádcích, pusa vypouští slova, ale nebyla jsem je schopná vnímat déle, než první dva tři řádky. Ze začátku jsem se opravdu snažila a jak jsem přestala vnímat, vracela jsem se a četla znovu ten čtvrtý, pátý. Ale výsledek byl stále stejný a já se cítila neschopně a beznadějně.
Viděla jsem v tom souvislost s problémem číst návody. Kdykoli mě nějaké slovo, které jsem neznala, přimělo hledat jeho význam a pak číst větu v návodu znovu, aktivoval se pocit v podvědomí, že to stejně nemá cenu, že jsem neschopná. Oťukala jsem tyto vzpomínky a přijala fakt, že četba textů pro mě není tou správnou formou učení. Můj preferentní smysl není zrak, ani sluch. Je jím kinestetika. Lidé takto zaměření se nejlépe učí zkušeností, tím, že věci dělají, že si je ohmatají, vyzkoušejí. Texty a video návody pro mě nebyly tím správným. Rozhodla jsem se tedy vrátit se ke starému dobrému systému učení a prostě to zkoušet tak dlouho, dokud na to sama nepřijdu. S odťukanými pocity neschopnosti a beznaděje se mi vrátila chuť do práce a nadšení z učení se nových věcí. Párkrát jsem se poptala známých na nějaké tipy, něco jsem vykomunikovala s podporou, kde jsem člověku na druhém konci mohla vysvětlit, že jsem naprostý laik (aniž bych se cítila neschopně) a přesto chci na stránce to a to a dostalo se mi srozumitelné, polopatické odpovědi. Nakonec mě to začalo bavit, užívala jsem si to. Několik týdnů jsem si s tím hrála, zkoušela různé varianty, ladila vzhled i obsah až jsem byla spokojená.
Během těch pár týdnů jsem si uvědomila ještě něco. Přestala jsem se vzdávat. Narazila jsem hned na několik situací v běžném životě, kde se buď hromadily nějaké překážky, nebo se situace zdála celkově nepříznivá a já bych to v dřívější době nechala plavat. Najednou nemám chuť to vzdát a místo odkládání nalézám nová, jiná řešení. Dokonce jsem otevřela pár svých přihrádek s „nevyřešenými případy“ a pustila se do nich.
Děti jsou pro mě dar a také určitě i pro Vás. Jedna z nejkrásnějších věcí, při které se mi chce hned smát, je slyšet dětský smích. A nemusí to být jen smích dětský. Smích je krásně nakažlivý. Možná jste viděli před časem video, které jsem sdílela na Facebooku. Jeden člověk se smál a nakazil svým smíchem celé metro. Sami víte, jaké to je příjemné, když se smějete. Proto o něm píšu podrobněji také v e-booku Limity jsou jen v naší hlavě aneb jak mít život ve svých rukách.
Naše tělo je jako počítač, ve kterém máme uložené všechny naše zážitky. Pokud jsou s nimi spjaté pozitivní nebo negativní emoce, tím silněji jsou v nás zapsány. Všichni jsme stejní, narodili jsme se čistí, krásní, dokonalí a takoví jsme i právě teď.
