Klientka by si ráda vyřešila vztah z člověkem, na kterým jí záleží. Ráda by mu poslala e-mail, který by měl být krokem k vysvětlení a usmíření. Říká, že takové e-maily stále píše, ale není schopná je nakonec odeslat.
Ptám se tedy, co by se mohlo stát, kdyby jeden odeslala? Říká, že má strach z odmítnutí. Nechávám jí tedy představit si, jak se chystá e-mail odeslat, a ťukáme ten strach. Po několika kolech už v představě e-mail odešle, ale v ten moment se jí sevře žaludek. Ťukáme tedy ten pocit sevřeného žaludku dokud nezmizí při té představě. Po té se daří v představě e-mail odeslat a klientka má až pocit zadostučinění, ale má také pocit, že je to špatně. Ptám se, proč je to špatné? Vynořila se vzpomínka z dětství, kdy si před maminkou hájila své jednání a byla za to pokáraná. Měla pocit, že je v právu a že jí maminka nechápe, není schopná vnímat, jak ona se cítí. Ťukaly jsme všechny ty pocity nepochopení, zklamání a bezmoci až cítila, že maminka jednala jak nejlépe uměla a že to nemyslela zle, že se jen opravdu neuměla vcítit, a ona že také jednala správně, když hájila sama sebe, že je to správné a v pořádku.
Znovu se vracíme k představě odeslání e-mailu a vše vypadá v dobře, dokud klientku nepožádám, aby si představila, že má ve schránce nový e-mail. V tu chvíli se znovu vynoří strach, že nebude přijata, a že bude kritizována za svůj názor. Ptám se, kdy dříve zažila podobné pocity?
Objevuje se vzpomínka na dětství, kdy si přesně nevzpomíná na to, o co konkrétně šlo, ale je si jistá, že vyjádřila svůj názor a její teta jí dala důrazně najevo, že je špatný, že udělala chybu. Opět jsme oťukaly všechny pocity z té vzpomínky, jak se na ní tvářila teta a jak ona se cítila ponížená, dokud neměla pocit, že je v pořádku se mýlit a je v pořádku mít svůj názor.
Když si znovu představila příchozí e-mail, měla sice pocit, že s ní ta osoba nebude souhlasit, ale přesto měla dobrý pocit, byla schopná přijmout, že každý má nárok na svůj názor a postoj a že je přesto ráda, že mohla napsat ten svůj.
Nyní cítí, že už nebude mít problém takový e-mail odeslat.
Děti jsou pro mě dar a také určitě i pro Vás. Jedna z nejkrásnějších věcí, při které se mi chce hned smát, je slyšet dětský smích. A nemusí to být jen smích dětský. Smích je krásně nakažlivý. Možná jste viděli před časem video, které jsem sdílela na Facebooku. Jeden člověk se smál a nakazil svým smíchem celé metro. Sami víte, jaké to je příjemné, když se smějete. Proto o něm píšu podrobněji také v e-booku Limity jsou jen v naší hlavě aneb jak mít život ve svých rukách.
Naše tělo je jako počítač, ve kterém máme uložené všechny naše zážitky. Pokud jsou s nimi spjaté pozitivní nebo negativní emoce, tím silněji jsou v nás zapsány. Všichni jsme stejní, narodili jsme se čistí, krásní, dokonalí a takoví jsme i právě teď.
