Tento příběh je z mé praxe online kurzů FEFT, na které se přihlašují lidé, kteří by rádi pracovali sami na svém osobním problému a rozvoji.
Paní Lenka se přihlásila i se svým manželem. Můj kurz je sestavený tak, že vždy předchází teoretická část-jedna lekce e-mailem a následuje hodina věnovaná lekci na skype. Většinou to probíhá tak, že po zodpovězení dotazů k lekci a případném dovysvětlení probíráme nějaký konkrétní problém klienta a zkoušíme ho oťukat v praxi. Manžel paní Lenky měl většinou jen několik drobných dotazů, ale paní Lenka se ptala až dokonce smluveného času a spokojená se rozloučila do příště. Vzhledem k tomu, že někteří předchozí účastníci kurzu si raději povídali o tématu lekce a ptali se, a praktickou část si nechávali jako domácí úkol, nevěnovala jsem tomu pozornost. Po nějaké době po ukončení kurzu mě ale paní Lenka kontaktovala a přála si se mnou terapii a přála si ji osobně. Protože pravidelně jezdím do jejího místa bydliště, domluvily jsme se na mé návštěvě u ní doma. Měla jsem záměr terapii vést, ale nechat paní Lenku provádět ťukání. A najednou se "to" provalilo. Když si připravila své dva prsty těsně k bodu na čele, že začneme, zalily se jí oči slzami a úplně ztuhla v rysech i v postoji těla. Ukázalo se, že nezačala s ťukáním vůbec, že má neovladatelný strach z toho, že to bude dělat špatně a pokud udělá nějakou chybu, nepůjde to už napravit. Přesto, že jsem jí vysvětlila, že na této technice není co "pokazit", že buď bude postupovat správně a bude zažívat výsledky, nebo se prostě nestane nic, nebo jí to pomůže alespoň částečně, viděla jsem, jak má slova vnímá, ale strach zůstává.
Zeptala jsem se jí tedy, jestli nemá nějakou vzpomínku z dětství, kdy by se něco takového stalo. Odpověděla, že je to její trvalý strach napříč celým životem. Ale z počátku si nevybavovala žádnou konkrétní vzpomínku. Rozhodla jsem se tedy jít proti největšímu tlaku, protože v momentě, kdy bych ťukala já, odevzdala by se mi a problém by zmizel, a domluvily se, že prostě musí. Měla před tím mnoho dalších nepříjemných pocitů jako stud přede mnou a problém říkat nahlas nějaké fráze. Tak jsem jí dala za úkol, protože v momentě, když začne budou všechny ty emoce přítomny, že nemusí říkat nic, že stačí, že je bude vnímat a pak jen ťukat kolečka základního ťukacího procesu. Ani tak se nepodařilo, aby se přiměla začít, ten stud přede mnou sečtený s dalšími strachy byl mocný. Nakonec jsem se na chvíli vzdálila na balkón s tím, že mě neuvidí, kdy se dívám, ale že budu tu a tam kontrolovat, zda ťuká. Přistoupila na tento nápad a já jí zmizela z dohledu. Sledovala jsem nenápadně a opravdu několikrát v tichosti zapracovala. Když jsem vzala za kliku balkónu, pořádně to s ní trhlo, ale když jsem se usadila, byla už schopná alespoň mlčky ťukat. Postupně se strach vytrácel a mohla začít i opakovat fráze.
Během celého procesu se děla ještě jedna věc. Její podvědomí se tak snažilo vyhnout tlaku, že aniž by si to uvědomovala, napadalo jí spousty otázek k FEFT ke kurzu, k technikám a ke všemu, co už věděla. Nejdříve jsem samozřejmě začala vysvětlovat a odpovídat, ale když se to stalo asi potřetí po tom, co odťukala jediné kolečko, uvědomila jsem si to schéma úniku a upozornila jsem jí na něj. Pak už jsem jen pozorovala, jak se pokaždé hrne nějaká otázka, myšlenka, nebo dokonce jiný únik, jako starost o mé občerstvení :) a hned jsem to připomenula (a až jsme se tomu smály jak to ta mysl umí-utíkat) a hned jsme se vracely k práci.
Nakonec začaly vyplouvat vzpomínky z dětství, kdy její otec byl velmi kritický k jejím běžným chybám a věta "a teď už to nejde napravit" byla u něj velmi častá. Nalezly jsme tedy příčinu a mohly začít pracovat na něčem konkrétním a pak už to šlo rychleji. Po dvou hodinách byla schopná jen s náznakem nervozity ťukat bez "utíkání", do sešitu si udělala poznámky jak postupovat dál sama, a domluvily jsme se na dalším setkání už po skype.
Při další terapii po internetu sice ještě vnímala nějaké to napětí, ale nebylo ani zdaleka tak nepřekonatelné a ani se nedostavila předem tréma, kterou měla před naším osobním setkáním.
Opakované nevhodné jednání rodičů s dětmi vytváří hluboké brázdy v sebevědomí a silné programy v podvědomí, které je náročnější rozpustit, než nějaký jednorázový traumatický zážitek.
Děti jsou pro mě dar a také určitě i pro Vás. Jedna z nejkrásnějších věcí, při které se mi chce hned smát, je slyšet dětský smích. A nemusí to být jen smích dětský. Smích je krásně nakažlivý. Možná jste viděli před časem video, které jsem sdílela na Facebooku. Jeden člověk se smál a nakazil svým smíchem celé metro. Sami víte, jaké to je příjemné, když se smějete. Proto o něm píšu podrobněji také v e-booku Limity jsou jen v naší hlavě aneb jak mít život ve svých rukách.
Naše tělo je jako počítač, ve kterém máme uložené všechny naše zážitky. Pokud jsou s nimi spjaté pozitivní nebo negativní emoce, tím silněji jsou v nás zapsány. Všichni jsme stejní, narodili jsme se čistí, krásní, dokonalí a takoví jsme i právě teď.
