Beru si jej na klín, ptám se jestli se umí z hluboka nadechnout a vydechnout, odpovídá, že ano. Ťukám FasterEFT: bolí mě bříško, nádech..
Bojím se jít kakat, nádech - 2 kola.
Chlapec mne zastavuje a říká, že se bojí kakat, že by umřel jako tatínek. Další kolo FasterEFT. Vysvětluje, že jednou viděl tatínka, jak upadl a počůral se a pokakal a potom umřel. Ťukám FasterEFT: mám strach že umřu jako tatínek, uvolňuji to, pouštím to... Vzpomeň si na tatínka jakou měl radost, když jsi se hezky vyčůral a vykakal do nočníčku. Dvě kola FasterEFT, chlapec běží k mamince: maminko honém musím kakat. Stolice proběhne bez problémů.
Maminka se chlapce vyptává: čeho ses bál? proč jsi mi to nechtěl říct? Posunkuji ať to s ním neřeší. Chápe.
Později, když si děti odběhly hrát vysvětluji mamince, co mi chlapec říkal a jak jsme to zvládli. Ptám se, co vlastně tehdy viděl.
Maminka říká, že to není pravda, že sice tatínek upadl slabostí a počůral se, ale ne pokakal.
Rozepisuji se s touto příhodou tak podrobně, aby bylo vidět co všechno - i vykonstruované problémy - může mít vliv na nejen dětskou psychiku. Chlapec si to spojil a mohl z toho mít problém na celý život. Opravdu není potřeba pátrat Proč se něco děje, ale Jak to děláme, že se to děje. Další den mi maminka píše sms: synek šel kakat, prohlásil, že už to nechce nikdy zadržovat. Vše proběhlo v pořádku.